Perlička

Perlička domácí - Numida meleagris f. domestica (Linné, 1758) byla zdomácněna již před naším letopočtem. Východiskem k domestikaci byla pravděpodobně perlička kropenatá - N. meleagris (Linné, 1758), která se vyznačuje typickou přilbou (kostěný výrůstek na lebce) a žije dodnes divoce v celé řadě variet v severozápadní Africe. Pohlavní dimorfismus je malý.

Do Evropy byla dovezena pravděpodobně nadvakrát. Poprvé její domestikovanou formu získali od Féničanů Řekové kolem 5. století př.K., pro které byla posvátným ptákem, používaným k liturgickým obřadům. Kolem počátku naší éry ji znali i Římané, kteří se cenili zvláště jejího chutného masa a vajec, ale její chov upadl do zapomenutí. Podruhé byla dovezena do Evropy kolem 16. století, kdy byly do Španělska dovezeny ze západní Afriky (Guinea) již polodomestikované perličky a odtud se dostala do Latinské Ameriky. Zde částečně zdivočela a částečně byla úplně domestikována. Odtud se zpětně rozšířila do Evropy. Tím se vysvětluje, proč se perlička nechovala ve středověku v Evropě jako domácí zvíře a proč je vlastně nejmladší naše domestikované zvíře. Chová se hlavně pro vynikající maso a vejce, která skladovaná za obvyklých podmínek si dlouho podržují charakter čerstvých vajec. Její chov nikdy nedosáhl významu kura domácího. Domestikací se perličky také mnoho nezměnily od svých divokých předků - jsou plaché, bojovné, toulají se a nesnášejí se s ostatní drůbeží. Pronikavý hlas perliček je často příčinou i jejich menšího rozšíření.